16.7.2001
Horor na silnici aneb očité svědectví člověka, který by raději nevidělBylo krásné počasí. Kráčím po silnici. Najednou vidím Tomáše, se kterým jsem měl sraz před hodinou u mě doma. Chtěl mi ukázat své nové auto, ale nepřijel. Jdu za ním. Vidím ho. Řítí se do zatáčky asi stokilometrovou rychlostí. Najednou zpozoruji dvě děti, chlapečka a holčičku, které spolu přecházejí cestu. Nevím proč? Asi proto, že na druhé straně je velká louka, v pozadí les, u kterého si hraje rodinka zajíců. Děti se drží za ruce. Připomnělo mi to dobu, kdy nás to všechny učili ve školce, aby se nám při přecházení cesty nic nestalo. Jakmile jsem uviděl Tomášovo auto, zhrozil jsem se. Křičím: "Stůj". Bylo pozdě. Tomáš uviděl děti na poslední chvíli. Brzdí. Dostal smyk. Vidím, jak se chlapeček odtrhl od holčičky a strhnutý bokem auta padá na okraj vozovky. Holčička na přední kapotě vyleštěného nového bouráku. Auto setrvačností zastavuje o dvacet metrů dál. Holčička sklouzává po kapotě bez hnutí přímo před auto na rozpálenou vozovku.
Nic se neděje. Najednou zpozoruji Tomáše. Dostává se z auta. Má lehce zakrvácený obličej. Vidím jeho pohled zprvu strnulý, zmatený. Začíná brečet. Začíná křičet: "Co jsem to udělal." Přiběhnu k holčičce. Nedýchá, nahmatávám puls. Nemá puls. Nemůžu nahmatat puls. Ze zatáčky přijíždí další auto. Jeho řidič vidí na okraji vozovky kluka. Vidí Tomášovo auto. Vidí Tomáše, jak bezradně sedí na silnici. Vidí mě u holčičky. Řidič zastaví. Běží ke klukovi. Nahmatává mu puls. "Chlapec dýchá", křičí radostně v neradostné chvíli. Přijíždí další auto z opačné strany. Zastaví. Řidič telefonuje. Pak si vzpomínám jenom na hukot houkačky, přijíždějící záchranku a policii. Nevím, za jak dlouho přijeli. Všechno to proběhlo v okamžiku. Nikdy jsem nic takového neviděl. Byl jsme touto událostí otřesen, říká Pavel vyšetřovateli.
Kamil Mrázek
Diskuze k článku:
Zde napište Váš komentář: