28.4.2004
Lidský vývojKdyž se narodíme, celý svět je nám neznámý, objevujeme plno zajímavých věcí, jsme zranitelní, závislí na rodičích, okolí na nás působí všemožnými vlivy, které přijímáme buď s úžasem nebo strachem.
Vyrůstáme. Začíná na nás doléhat přílišná nesvoboda ze strany rodičů, chceme být volní, svobodní, těžce neseme všechny příkazy typu: "vynes koš, ukliď, běž odhrabávat sníh". Stupňuje se to až do stádia vyhrůžek: "Dokud neuklidíš, nemůžeš jít ven". Porušíme-li jakýkoli příkaz, nastává stádium zákazu: "Přišla si pozdě a ještě opilá, co si to dovoluješ, měsíc nikam nepůjdeš a neopovažuj se vzdorovat."
Začínáme své rodiče nenávidět. Forma výchovy, kterou rodiče na své děti aplikuji se v tomto stádiu vývoje neosvědčuje a obrací se proti nim samým. Pro jedince je pocit svobody vším, a jakýkoli nátlak na jeho svobodu se rázně obrací proti utlačovatelům. Máme své zájmy, hudba nás začíná silně ovlivňovat, získáváme idoly, hledáme holky, z ženského pohledu kluky, pociťujeme dívajíce se na své okolí, že nám chybí láska, někdo, kdo by nám rozuměl, chápal, u rodičů pochopení hledat nemůžeme, tak jsou tu kamarádky, kamarádi, první lásky, chápeme, že opačné pohlaví pro nás znamená konec samoty a nepochopení v trýznivém světě rodičů.
Jsme mladí patří nám svět, starci se můžou jít zahrabat do hrobu, jsou nám volní. Stejně nám nerozumí, tak ať si mluví, co chtějí.
Je nám kolem osmnácti, vliv rodičů ochabuje natolik, že si sami uvědomují, že nemá význam dále své dítě vychovávat formou zákazů, příkazů, poučování a domlouvání.
Chápeme, že láska je pro nás vším, milujeme své drahé polovičky natolik, že bychom bez nich nemohli žít, vždyť ony nás chápou, jsou východiskem z nezávislosti od rodičů, mají pro nás pochopení, víme, že to bude navždy.
Když stárneme, naivní ideály lásek se vytrácí, dostáváme první rány od života, první zklamání v lásce, druhé, třetí... začneme chápat, že jako děti jsme byly naivní, dívky přestávají věřit, že najdou svého prince a začínají chápat, že by se měli držet při zemi. Je nám jasné, že všechno může jednou skončit, začínáme si vážit drobných radostí, zvažujeme, co je pro nás výhodné, začínáme myslet do budoucna, dívky hledají víc než jen krasavce, ale muže, který se dokáže postarat o rodinu, jsme dospělí. Dětské naivní ideály se vytratily, začínáme si vážit života, bát se nemocí, smrti, chudoby, samoty. Máme plno starostí, plno práce, málo času na své děti, zábavu, kamarády. Přestáváme chápat mládež, když jezdí jak idioti ve svých autech a říkáme si, jak je to nebezpečné, už chápeme, a přitom jsme byli stejní. Lezli jsme po střechách, jezdili jako silniční piráti, nadávali důchodcům, nechápali jsme ty dospělé lidi, kteří už pochopili, jako teď chápeme, když jsme dospělí. Snažíme se vychovávat své děti tak, aby se vyvarovaly všem těm špatným zkušenostem, které potkaly nás, a přesto nás naše děti nechápou, stejně jako jsme nechápali naše rodiče.
Jsme staří, nechápeme, jakou to může ta mládež poslouchat hudbu, vždyť ty indiánské rytmy, zdigitalizované křiky, zvuky troubících aut nejsou jako náš rock, pop, techno, house, punk z našeho mládí.
Jsme staří, nechápeme, když nás bolí nohy a jsme unaveni, že ta mládež nás nepustí sednout. Nechápeme, proč nám vyčítají, že někteří z nás jen čumíme z oken, chodíme na procházky. Možná ta mládež neví, že nás všechno bolí, že chceme mít klid, že se bojíme smrti a chceme ještě chvíli žít?
P.S.: Čím méně lidí s mým názorem souhlasí, tím lépe. A všichni ostatní možná porozumí, že život by se měl žít a chápat.
Kamil Mrázek
Diskuze k článku:
Zde napište Váš komentář: