Mnoho skvělých písní a textů, které oslovovali a stále oslovují všechny věkové generace. Písně skupiny Mňága a Ždorp jsou nadčasové a mají hodně příznivců, i když si to sám frontman skupiny Petr Fiala nepřipouští. Tady nám odpověděl na pár zajímavých otázek, která vás zajímají, abyste to už konečně věděli, kdo je Mňága a Žďorp, jaký byl student, jaké má vlastnosti, cíle atd. Petr Fiala.

Asi se Vás na to už ptalo hodně lidí, ale přesto máte zvláštní název, co znamená?
Mňága a Žďorp znamená sračky a krámy a jsou to takové dvě slova ze slezského dialektu. Mňága je bláto, bahno a tak něco a žďorp jsou staré krámy, dnes se říká shit.
Jste slavná skupina, jak snášíte slávu?
My nejsme slavná skupina, jsme skupina, kterou zná více lidí než nějakou jinou skupinu a zase jsou skupiny, které zná daleko víc lidí než naší skupinu. Takže my jsme taková skupina poměrně známá v jistých kruzích. Slavný je myslím Karel Got jinak nikdo. (smích)
Máte nějaký životní cíl, sen, kterého byste chtěli dosáhnout?
No jasně, chci se v klidu dožít smrti, protože je to docela štvanice, ale mě to nevadí, je to lepší než hnít pak někde.
Jak snášíte Třinec?
Třinec je pro nás výjimečný trošku v tom, že tady na Noci plné hvězd hrají trošku tvrdší kapely a my právě kvůli tomu hrajem co nejměkčí písně nebo takové pomalejší, aby si toho lidi ještě víc všimli, toho rozdílu. Hrajeme hrozně rádi na festivalech, které nejsou úplně pro nás. Když můžeme hrát na metalovým festivalu nebo na etnickým, tak jsme vždycky nejradši, protože zasáhneme jiné lidi než na nás běžně chodí.

Jak probíhala vaše školní léta?
Tak stejně jako u každého, učitelé mě srali a postupem času jsem zjistil, že jsem se mohl naučit víc věcí. Třeba často jedeme v autě a dáváme si soutěže jako co to je hemisféra a nikdo to neví. (smích) Jsme takoví normální průměrní týpci.
Jakými školami jste prošel?
Já jsem chodil na základku, na gympl, pak dva roky na pajdák (matematika-chemie) a pak čtyři roky na fildu (teorie dějiny filmu, tedy filmová věda). Ale žádnou školu jsem nedokončil kromě gymplu teda, to jsem musel.
Jaký jste byl student?
No já jsem spoléhal na to, že vždycky na poslední chvíli z toho nějak vybruslím, takže jsem se začal vždycky učit až bylo úplně nejhůř a jinak jsem se snažil vzdělávat v tom, co mě zajímalo. Chodil jsem do knihovny a moc jsem se neučil to, co mě nezajímalo, na to jsem sral a zkoušel jsem to vždycky nějak obejít.
Měl jste problémy s vyučujícími?
Ale to víš že jo, měl, to patří k věku. Oni byli rádi, že nebyla nuda, určitě. (smích)

Jak jste se dostali k hudbě, kdy jste se rozhodli, že se dáte na dráhu profesionálních hudebníků?
To bylo v té době, kdy se v Česku objevily kapely, které se daly zařadit do nové vlny, kdy prostě jsem si začal všímat punku a tak. To byla prostě hudba, kde jsi nemusel umět hrát, stačilo, když ses naučil dva akordy nebo ani to ne. Mohl ses nějakým způsobem vyjádřit, tak mi to dalo přesvědčení, že když budu mít co říct jako že si to budu myslet, tak to můžu udělat, i když neznám názvy strun, to jsem neznal, že jo (smích), pak jsem se to naučil. Děda hodil granát do atomové elektrárny, víš E, A jako, to jsou ty první písmena názvu strun, však to znáte.
Čím jste chtěl být v mládí? Vždycky hudebníkem?
Já jsem nikdy nechtěl být hudebníkem, ani teď nechci být hudebníkem, bráním se tomu celý život, ale neumím nic jiného takže to dělám. Protože jsem opravdu nevěděl, takže jsem až do deváté třídy psal do těch formulářů, že chci být kominík, tak jsem měl od všech pokoj. Pak, protože jsem nevěděl, jsem šel na gympl jako každej, kdo neví.
Takže jste do toho úplně nedobrovolně spadl, kdo vás přinutil?
Přinutil nás život, protože jsme založili kapelu, která hrála najednou 20 koncertů měsíčně, do toho jsme chodili do práce a už to nešlo stíhat. Tak jsme udělali sedánek v restauraci a zjistili jsme, že bychom mohli zkusit rok, dva u toho vydržet, no a už to je asi 12, 13 let.
Kdybyste nehrál, čím byste se pravděpodobně živil? Čím byste byl?
Dělal jsem hodně zaměstnání. 15, 20 a většinou to byli manuální práce. Pásl jsem krávy, natěrače jsem dělal, vychovatele na intru, kde co. Za komunistů mi to přišlo, že to je rozumné, protože vždycky když jsem šel na výslech tak jsem si řekl u lopaty už jsem. (smích)

Jak vypadá odvrácena strana popularity? Co vás na tom štve?
O tom vůbec nechci mluvit, protože vždy, když přemýšlím o tom, co mě na tom štve, tak zjistím, že ty "výhody" nebo jaký způsob života vedeme je prostě mnohem lepší než kdybychom vedli normální život od pondělí do pátku. Takže když někdy sedíme 20 hodin v autě nebo když něco nefunguje, tak si řeknu, že to jsou blbosti a daleko příjemnější je to, že si můžeme ze života udělat pohodu, děláme si to co chceme.
My nejsme praví novináři…
Ale jdi. (smích)
... tak se můžeme zeptat? Co si myslíte o novinářích?
Úplně to samé, co o všech lidech. Třeba když někdo dělá nějakou práci a dělá ji nepovrchně tak je to v pořádku. Ale narazím i na novináře, kterej přiběhne a řekne, vůbec o vás nic nevím, tak mi něco řekněte. Já mu řeknu, já o vás také nic nevím, nashledanou, že jo. Ani mě to nezajímá.
A poslední otázka, je v životě něco, co se Vám nelíbí, co byste chtěl změnit?
Jedna z nejdůležitějších věcí na světě je, aby ses smířil sám se sebou, s chybami, se vším. Je to neustály boj, snažíš se být lepší, ne úplný idiot, udělat věci, které si slíbil, být někde včas, že jo. Je toho miliarda, co bych měl zlepšit. V podstatě všechno.
• Děkujeme za rozhovor

  Kamil Mrázek, Přemysl Baroň (se ptal)