Tublatanka stálé zpívající legenda rockové scény ze Slovenska si už nesčetněkrát přijela zazpívat do České republiky. Tento rok nechyběla ani na Noci plné hvězd, kde jsme odchytli baskytaristu Juraje Topora a tady Vám přinášíme exklusivní rozhovor jen a jen pro Vás a náš časopis PROSTOR z představitelem skupiny Tublatanka, baskytaristou Jurajem Toporem.

Jste slavná rocková skupina, která má za sebou již dlouhou hudební dráhu. Co podstatného se od vašich počátků až dodnes ve vašem životě změnilo, nebo jak jste se změnili vy?
Pokud můžu hovořit za sebe, protože já v této skupině hraji devátý rok, protože já jsem přišel už vlastně do nové sestavy. Z původní sestavy, tu je jen Maťo. Takže já hraji od 1993, od 1992 jsem zde působil jako technik. Život se mi zásadně změnil, protože jsem celý život toužil dělat muziku. Kdysi jsem měl v civilním zaměstnání dobré místo, potom jsem hrával na zábavách, tancovačkách s rockovými kapelami. Pak jsem dostal nabídku a po roce jsem se dostal do kapely, protože tam byli nějaké neshody. Byly dva konkurzy, tam jsem byl nejlepší, tak jsem nastoupil do kapely. Začal jsem žít z muziky. Ze začátku to bylo velmi těžké, ale potom se to už dalo, když jsme se zaběhli, sehráli, měli koncerty. Žiju životem takovým, kterým jsem vždycky chtěl. Kapela si rozumí, protože když jsou nějaké neshody, tak jsou to ty, které posouvají kapelu zase dopředu, protože všichni to myslíme dobře a to je důležité. A nejde nám jen o peníze, jde nám hlavně o tu muziku, aby to mělo budoucnost a bylo to dobré.
Máte nějakou nesmazatelnou vzpomínku na studijní léta?
No jasně, moje matka byla učitelka tak vždycky jsem musel být ostříhaný a trpěl jsem, nenáviděl jsem holiče, měl jsem vždycky krátké vlasy. Takže úžasná vzpomínka. Trpěl jsem, nemohl jsem se projevit. Jsem rád, že školu mám za sebou, nikomu to nezávidím. Ale samozřejmě nezapomenu na vzdělání, vzdělání je velmi důležité, záleží na formě.
Jakými školami jste prošel?
Já jsem návrhář obuvi vyučený. Měl jsem vždy ambice jít na uměleckou průmyslovku, ale kádrový profil mého otce to nedovoloval, protože po 68. roku to bylo takové jaké to bylo a já jsem jednoduše neměl šanci se dostat na vysokou školu. Ta apatie už byla v době, kdy jsem šel na střední, dokonce i na střední jsem měl problémy se dostat. Takže střední umělecká nemohla být, tak jsem nakonec šel jako návrhář obuvi, kde jsem odmaturoval.
Jaký jste byl student?
Studoval jsem s baskytarou na klíně, takže asi tak. Ale školu jsem zvládl v pohodě, neměl jsem žádný problém, ale přiznám se, že moc mě nebavila a moc jsem se neučil, ale bylo to úplně v pohodě.
Proč se jmenujete tak, jak se jmenujete? Podle čeho jste se pojmenovali?
Tublatanka? To když byla ještě stará sestava, kdysi když se dávala dohromady, tak jejich kamarádi je obviňovali, že nehrají ani necvičí jen stále sedí v krčmě, říkali jim, že to bude taková tancovací kapela něco jako je Moravanka a oni se tehdy jmenovali Tubla. Tubla podle opice z knihy "Tarzan z rodu opic". No a tak je škádlili a říkali, že vy budete jen taková Tublatanka. No a od té doby to vzniklo.
Jsme studentský časopis, proto by nás zájimalo, co si myslíte o dnešní mládeži?
No tak, jsou trošku problémy s drogami, s hracími automaty, ale já co se stýkám s mladými lidmi, protože kromě toho, že se živím muzikou, mám ještě obchod s hudebními nástroji, to mám jako hobby, tak tam chodí mladí muzikanti a někdy jsem velmi překvapen, že přijdou lidí, kteří vědí jak hrát, jsou příjemní, vědí komunikovat. Ale samozřejmě, že mám i negativní zkušenosti, třeba něco mi občas ukradnou z obchodu, ale vzhledem na to, jaké mám kontakty tak to vždycky nějak vyřeším, chytím a tak.
Jaký je Váš názor na drogy a alkohol?
Zastavím se u marihuany. Marihuana je zlá z toho důvodu, že stát ji nemůže kontrolovat, protože by přišel o zisky, ale podle mě to je droga, kterou netvrdím, že schvaluji, ale možná škodí méně než alkohol nebo cigarety, z kterých ten stát profituje, jelikož bere obrovské daně. Takže byl bych mírný a povolil bych takové drogy jako je marihuana. Ale ostatní drogy ne, na ostatní drogy bych dal tvrdé tresty.
Čím jste chtěl být v dětství?
Když jsem byl ještě malý, nevěděl jsem. Potom se to už začalo krystalizovat a ve 14 letech jsem začal koketovat s muzikou, že bych jednou asi chtěl být muzikantem. To se mi podařilo a samozřejmě to nepřišlo hned, to se vyvíjelo, pracoval jsem, cvičil jsem. Postupně se mi to splnilo, žít s muziky vlastně dělat to co mě baví a ještě z toho i žít.
Kdybyste nehrál, čím byste se pravděpodobně živil? Čím byste byl?
Byl bych pravděpodobně nějaký zazobaný podnikatel v partyzánském, a kde bych zprivatizoval a ukradnul několik miliónu jako to udělalo mnoho mých bývalých spolupracovníků. A několik z nich už ani nežijí, protože na Slovensku to bylo tvrdé.
My nejsme praví novináři, tak se můžeme zeptat? Co si myslíte o novinářích?
Jestli to mám povědět upřímně tak mé zkušenosti: "největší svině jsou politici a pak jsou novináři", protože se živí tím, že buď překroutí fakta nebo jsou to někdy hyeny nebo si vymýšlejí. Nám se to stává dost často. Nejhorší je, že se tomu nedá bránit, respektive dá, ale je to dost tvrdé, protože kde nepomůže zdravý rozum, pomůže hrubá síla a kde nepomůže hrubá síla pomůže zdravý rozum a takto se to vlastně obměňuje. Kdyby mě nějaký novinář naštval a věděl bych který, tak bych si to s ním věděl srovnat. Radikálně.
Myslíte si opravdu, že pravda vítězí?
Pravda by měla vítězit, ale někdy pravda bolí a někdy může i ublížit. Netvrdím, že vždycky pravda vítěží. Vždy by měla zvítězit ta lepší pravda, ale je to relativní pojem. Každý máme svou pravdu.
Čtete bulvarní tisk? Jaký máte na něj názor?
Přiznám se, vyhýbám se těmto věcem. Z tisku se podívám na obrázky v Playboyi nebo nějaké podobné a potom mě zajímají inzeráty hudebních nástrojů, občas se podívám na auta, a když se věnuji motorkám, takže ještě motorky. To je všechno. Nečtu politické komentáře ani sportovní. Většinou se přitom rozčiluji, protože já jsem člověk, který je dost vnímavý i citlivý. Kdysi jsem četl tisk pravidelně a zjistil jsem, že mám deprese, protože novináři tam napíšou takové věci, které mě někdy deprimovaly. Stačí mi televzní noviny a jsem rozčílený a mám strach.

Máte nějaký životní cíl, sen, kterého byste chtěli dosáhnout? Prozradíte nám jej?
Něco po sobě samozřejmě zanechat, Něco hmotné, ale hmotné statky nejsou hodnoty, které by byly nějaké trvalé. Myslím si, že nejlepší, co můžu po sobě zanechat, jsou naše děti, ty které dají život dalším dětem a tak dále. Možná, že je to trošku filosofické, ale je to pravda. Trošku se tím zabývám, protože před rokem mi zemřel otec, a když jsem si vlastně dal dohromady, co po něm zůstalo, tak bylo to jen pár věcí, ale hlavně je to to, že díky němu, mohu já žít a žijí mé děti a budu rád, když mé dětí budou mít své děti.
Jak se Vám líbí v Třinci?
My jsme tu minimálně potřetí, jestli si dobře pamatuji, vždycky tu bylo dobře. Vždycky jsme se dobře cítili, zahráli jsme dobrý koncert, měli jsme vždycky velmi dobrý úspěch. Myslím, že pořadatelé to vědí a proto jsme tady.
Co obnáší být hudebníkem? Jaká je odvrácená strana popularity?
Jsou to otravné telefonáty, otravné pokřikování, ale vzhledem na mou vizáž si lidé dovolují ke mně méně. Já mám dost takový, myslím si, odstrašující design. Ale zase je někdy popularita příjemná, třeba když něco zařizuji nebo jen tak střetnu příjemné lidi a ti mě poznají. Takže má to kladnou stránku a negativní se také vždy najde.
A poslední otázka, jestli byste "vypíchl", čím se liší česká a slovenská hudební scéna?
My jako kapela hovoříme, že česká scéna je o pár let pozadu, a říkáme si díkybohu. Pro nás je to dobré, protože Češi jsou trošku v té hudbě možná konzervativnější nebo takoví věrní. Mají rádi rockovou muziku, poslouhají ji, chodí na ty koncerty, dodržují i ten image. Já na slovensku jsem dost exotický zjev, protože mám dlouhé vlasy. To na Slovensku už je málo. Tam všichni poslouhají house, techno a tyto různé blbiny a chodí tam strašně hodně vyholených. Takže já osobně a, myslím si, že celá kapela Tublatanka se lepé cítíme v Čechách než na Slovensku, co se týká pódií, koncertů a toho, že lidé poznají naše písničky, zpívají naše texty lepé než u nás na Slovensku.
• Děkujeme za rozhovor

  Kamil Mrázek, Přemysl Baroň